Harry Potter a dávní mágové - Síla lásky

… rozřízl oblohu blesk, který byl následován mocným zvukovým efektem. Ihned poté se začalo vyjasňovat. Déšť ustal a obloha se začala roztahovat. Ze tváří Smrtijedů by se v ten okamžik daly vyčíst jednoznačné obavy. Jakmile první sluneční paprsky dopadly na inferni, začalo se jim z jejich nemrtvých těl kouřit. Harry využil náhlého zaváhání Smrtijedů a rozběhl se k dívkám. Pár sekund si mohl užívat krásného pocitu „utajení“, který však brzy zhatilo první kouzlo, které se mu prohnalo kolem hlavy. Nebylo ale jen jedno. Tentokrát si asi Smrtijedi vzali do hlavy slova lorda Voldemorta a ani jedno nebylo takové, které by ho dokázalo zabít. Ublížit ano, ale zabít ne. To jim ovšem nebylo vůbec platné, protože Harry docela obstojně kličkoval, a tak se jejich statistika přesných zásahů rovnala nule. Když docela zpocen, jelikož běhal ze strany na stranu, dorazil k dívkám, ihned okolo nich a vlastně i sebe vyčaroval svou oblíbenou zeď. Hned po jejím vztyčení se o ní roztříštila kouzla Smrtijedů. Harry pohlédl na ony tupce, kteří se jej pokoušeli, dosti neúspěšně, zastavit a neodpustil si vítězný úsměv, který byl ovšem hned vystřídán povytáhlým obočím a nevěřícným pohledem, jelikož inferni, kteří Smrtijedům dělali doprovod, byly doslova v obležení plamenů, které olizovaly jejich bledou pokožku. To však nebylo ani zdaleka to nejhorší a ani to, co způsobilo tak náhlou změnu jeho výrazu. Tou příčinou bylo lehké zasténání, které se mu ozvalo za zády. Když se tam rychlým škubnutím celého těla otočil… Z Ginnina těla se kouřilo stejným způsobem, jako před několika okamžiky z inferni.
„Počkej, ona nemůže bejt… - Je. – Tohle nechci slyšet. – Tak se příště tak debilně neptej. – Já se tě na nic neptal, to byl takovej výkřik do tmy. – Aha, tak v tom případě si křič někam jinam a nebuď mě.“
Harry neváhal ani vteřinu. Strhl ze sebe hábit a ihned jej přehodil přes Ginny tak, aby jí pokud možno zakrýval celou.Pak se podíval na Hermionu, která z toho byla evidentně v šoku.
„Hermi.“
Dívka ale vůbec nereagovala, jen se s hrůzou v očích dívala na zrzku.
„Hermi.“
Nic.
„HERMIONO,“ křikl na ní snad z pěti centimetrů.
„Co?“
„V pořádku?“
„Jo, jsem v pohodě, jenom…“
„Ginny se z toho určitě dostane, neboj,“ konejšil ji, i když vlastním slovům vůbec nevěřil, „Potřebuju vědět, co se tu přesně stalo.“
„Co... co se stalo? Nějak ti nerozumím, Harry?“
„Prostě potřebuju vědět, co se dělo, než sem přišel. Přesněji, co se stalo Ginny.“
„Z ničehož nic se tu najednou objevili Smrtijedi a inferni. Chvíli si tu s námi hráli…“
„Hráli?“ křikl Harry naštvaně, zatímco se další sprška kouzel rozbila o zeď.
„Mučili nás,“ konstatovala Hermiona, „Měli to jako velikou zábavu.“
Harrymu spadl obrovský kámen ze srdce. Obával se něčeho daleko horšího.
„A pak... Já ani nevím, já se to stalo, ale najednou Ginny ležela na zemi a já jenom viděla, jak se od ní zvedají inferni a…“
„Sakra,“ ulevil si Harry.
Hermiona na něj jenom nevěřícně vykulila oči.
„Teď mě dobře poslouchej,“ začal Chlapec, který přežil, hlasem, který nesnesl námitek, „Hned jak ti řeknu, tak se i s Ginny přemístíš k Mungovi.“
„Co?“
„Udělej jenom to, co ti říkám.“
„Harry, já tě tady nemůžu nechat samotného.“
„Ne... Ty mě tu musíš nechat samotnýho, jelikož Ginny se těžko dokáže přemístit sama.“
„Ale podívej se, kolik jich tady je…“ snažila se Hermiona nějak bránit.
„O to se nestarej. To…“
„Jak se o to nemám starat? Ty si myslíš, že zvládneš bojovat s dvaceti Smrtijedy?“
„Nepolemizuj o tom, co sem ti řekl.“
„Ale já o tom polemizovat musím. Je pravda, že teď si daleko silnější než předtím, což je mi záhadou, ale… Tohle nemůžeš zvládnout.“
„Sakra... Pětkrát sem zvládnul souboj s Voldemortem, tak tohle nebude problém.“
„Ale, Harry…“
„Hele, já tě nežádám. Já ti to nařizuju. Prostě se teď sebereš a přemístíš se s Ginny k Mungovi.“
„Já tě tu…“
„Sakra, jaký části tý věty si nerozuměla,“ utrhl se na ní Harry.
„Ža… žádný.“
„Tak až řeknu tři, tak se přemístíš.“
„Ale tady odsud se přemisťovat nedá,“ zpochybňovala Hermiona.
„Dobře... Tak pokud to nepůjde, o čemž dost silně pochybuju, protože se sem Smrtijedi museli nějak dostat, tak vás budu krejt a ty se pokusíš dostat co nejrychlej k letaxu. Nějaký otázky?“
„To není nejlepší…“
„Jedna.“
„Tohle nemůže vyjít.“
„Dva.“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Tři.“
Jakmile to dořekl, zrušil kouzelnou zeď a namířil na prvního Smrtijeda, který mu padl do zorného pole: „Avada kedavra.“
Kletba zakuklence zasáhla rovnou do srdce a ihned se odporoučel k zemi. Když jeho tělo dopadlo na zem, Hermiona vykřikla zděšením.
„Ty tu pořád ještě si?“ nevěřil svým očím Harry a na zlomek vteřiny se otočil na dívku.
To ale byla chyba, poněvadž ho zasáhlo odzbrojovací kouzlo, které ho odneslo pěkných pár metrů dozadu. Hermiona mu chtěla přiběhnout na pomoc, ale on jí jasným gestem zastavil. Následně na to schytal od starého Malfoye mučicí kletbu v plném rozsahu. Začal se kroutit pod náporem křečí, které prostupovaly celé jeho tělo, ale výkřiky v sobě dusil. Jelikož neměl ještě zpět všechnu svou sílu, aby kletbu zastavil, tak aspoň nechtěl Malfoyovi udělat svým křikem radost. Dívka k němu udělala pár kroků, Harry na ní pohlédl dosti prosícím pohledem, a tak se na chvíli zarazila. A pozorně se na něj zadívala. Pokoušel se překonat bolest a otevíral ústa v jasném slovu VYPADNI. Když však jeho snažení nebylo odměněno kýženým výsledkem, chtěl to zkusit znovu, ale snahu mu překazilo klubko letících kouzel, které mělo jasný cíl vymazat z povrchu zemského ty dvě krásné dívky. Ihned na to zareagoval po svém. Začal se plně soustředit na svůj jediný pokus, který mu musel vyjít. Pokusil se předtím o poslední HNED VYPADNI, ale nevěřil v úspěch tohoto pokusu, a tak se pokusil vytvořit okolo dívek štít, který by jindy kouzla spolehlivě pohltil, ale v tuto chvíli si tím nebyl vůbec jistý. Jakoby se nad ním slitovala snad sama nebesa, v okamžiku, kdy kletby dorazily k cíli, nějaké byly pohlceny štítem, ale minimálně pět jej prorazilo, dívky zmizely.
„Tohle se nedělá, Pottere,“ pronesl s úsměvem Malfoy a pokračoval v mučení: „Myslíte, že tentokrát nám upláchnete? Hm? Jak se tak na vás dívám, tak těžko. Proč se tedy nevzdáte a neulehčíte to nám oběma? Je pravda, že mi dělá velké potěšení si s vámi pohrávat, ale radši bych to dělal v teple Mistrova sídla a ne tady.“
„A co ti v tom brání, ty aristokratická svině,“ procedil mezi zuby Harry a vší sílou se pokoušel tak nějak uklidnit a přestat vnímat bolest.
„Cože? Jak si to…“
Následně se mladík rozplácl o zeď domu, na které po jeho pádu na zem zůstaly jasně patrné krvavé stopy.
„Měl bych tě na místě zabít. Já sem Malfoy... Rozumíš... MALFOY, tak se podle toho ke mě chovej, ty malej spratku. Ty mi nesaháš ani po kolena, jelikož si jenom nějakej mudlovskej šmejd. Stejnej, jako byla tvoje matka. Sice je pravda, že byla dobrá, ale mudla. Byl bych potěšen, pokud by mi Pán zla dovolil to udělat za něj. Potom bys pochopil, že žádnej mudlovskej šmejd se nemůže rovna s čistokrevným kouzelníkem. Budeš mě prosit, abych s Cruciem přestal a rychle tě zabil.“
„Co ty můžeš vědět o mojí matce, ty nulo. Pokud vím, tak vám vždycky dokázala vzít roha a to byla z mudlovský rodiny,“ bránil Harry jak sebe, tak své příbuzné.
„A to ti řekl kdo?“
„Vždyť to ví celej svět. Každej ví, že vám i s mým s otcem třikrát utekla…“
Ihned na to se všichni Smrtijedi s Malfoyem a Lestrangovou v čele začali smát na celý svět.
„Co je tady k smíchu,“ vyprskl Chlapec, který přežil, a vzpamatovával se z právě prožité kletby.
„Tak já ti řeknu, jak to doopravdy bylo s tvou matkou a vsadím se, že ti to Brumbál neřekl. Není zas až tak pravda, že by nám třikrát utekla. Tvůj otec ano, ona ne. Jednou jsme ji chytili. Musím uznat, že Mistr byl velice potěšen, když jí viděl spoutanou a bezmocnou u svých nohou. V tu chvíli jsem jeho rozkaz nepochopil, připadal mi divný a nelogický. Doslova řekl: „Hoďte ji psům.“ Až poté mi došlo, že to byla metafora. On ji nechtěl zabít, aspoň ne v tu chvíli. Nechal ji napospas všem Smrtijedům, kteří se tam nacházeli. A jelikož tvá matka byla i přes svůj původ velice krásná… Zkus hádat, co jsme s ní udělali.“
Na to Harrymu došla kloudná slova, nevěřícně vrtěl hlavou a jenom šeptal: „To nemůže být… To snad ne.“
„Ale ano, Pottere. Udělali jsme si z ní kurvu. Doslova a dopísmene.“
V Harrym se začala vařit krev.
„Nebyla pro nás nic jiného než předmět náhlého uspokojení potřeb a to ať byly jakékoliv. Tak jsem to myslel s tím, že byla dobrá. Ne jako kouzelnice, ale jako poslušná kurva, která si nechá všechno líbit.“
Začal všechnu svou sílu koncentrovat do jediného bodu. Chtěl svojí hůlku a jelikož účinky Malfoyovi kletby doznívaly, šlo mu to daleko lépe. Snad to bylo i proto, že cítil uvnitř těla nějakou neznámou energii, která ho naplňovla.
„Někdy jsme se jí divili, že se nepokusila o útěk… Ale zřejmě jí to nebylo tak nepříjemné, jak dělala. Vyzkoušel jsem si na ni snad všechno, co se jen do téhle oblasti dá zahrnout, včetně i tolik obávaného…“
„Tak a dost,“ zastavil ho uprostřed věty mladík.
Blonďák si ho nevěřícně změřil pohledem. Před chvíli ještě roztřesený kouzelníček, který se mu svíjel u nohou, teď před ním stál evidentně v plné síle, která z něj vyzařovala na sto honů.
„Co si myslíš, že děláš, Pottere?“ divila se Lestrangová.
„S tebou sem nemluvil, krávo,“ sykl Harry a pohybem ruky ji odhodil o pět metrů dozadu.
Hned poté se na něj sesypala kouzla od všech přítomných s výjmkou té „chudinky“, která se nestačila sebrat ze země. Mladý Potter si s nimi však bez problémů poradil. Několik jich elegantně zničil při letu, pár jich poslal pár metrů vedle se, takže se před ním paprskovitě rozlétly do všech světových stran, a těm posledním se vyhnul. Smrtijedi na něj koukali s bradou někde u kolen a nezmohli se na žádnou reakci.
„Tak a teď já…“
Než však stačil kletbu vyvolat, ozvala se ohlušující rána. Asi dvacet metrů od nich se nacházelo dobrých dvacet lidí z Řádu. Smrtijedi hned svou pozornost směřovali na ně... Až na jednoho. Lucius Malfoy neustále stál proti mladému Potterovi a mířili na sebe hůlkami.
„Všichni skloňte zbraně,“ vyzval je Lupin, ale nemělo to valný účinek.
„Neslyšeli jste?“ přidal se Moody, „Jsme ve výhodě, tak se vzdejte a my vám zaručíme…“
„Kašlu na vás,“ utnul tuhle bezvýznamnou debatu Harry: „Falmine ictus.“
Obloha záhadně potemněla. Blesky se začaly prohánět po nebi a jako by se shlukovaly dohromady, protože se mezi sebou spojovaly k sobě. Toto se odehrálo během vteřiny. Poté jeden z blesků změnil směr své pouti a mocným úderem narazil do jednoho Smrtijeda, který svou životní cestu zakončil někde třičtvrtě metru nad zemí, než byl seškvařen na prach a dopadl na zem jako hromádka popela. Ve zlomku vteřiny jej následovali další kumpáni, kteří si buď nevykouzlili tak silné štíty, aby jim kouzlo neprošlo, nebo se blesku na poslední chvíli neuhli, což bylo dosti problematické, jelikož jejich rychlost byla opravdu obrovská, ale i tak se řady zakuklenců snížily na jasnou polovinu.
Harry neváhal a využil ochromení všech přítomných bezezbytku: „Explosio.“
Rudá koule se ihned vyřítila na jednoho přeživšího Smrtijeda a než se onen nešťastník rozkoukal, rozlétly se jeho údy a vnitřnosti do okolí. To byl pokyn pro všechny zúčastněné, aby se zapojili do boje, a tak ve velmi krátké době ozářilo okolí mnoho kleteb, jak těch, které s nepromíjejí, tak těch „neškodných“ z řad Řádu.
„Toto bych od vás, Pottere, nečekal,“ začal Malfoy a zřejmě vyčkával na tah soupeře, „Myslel jsem, že se pořád držíte Brumbálova hábitu.“
„Tak sni dál,“ křikl na něj Harry, který byl neustále vytočen doběla, „Avada kedavra.“
Malfoy však udělal jeden krok doleva a kouzlo ho neškodně minulo.
„Co hned tak zostra, Pottere? Vám se již má společnost nelíbí,“ pronesl s úsměvem blonďák.
„Lucie, tohle na mě zkoušel i Voldemort a taky mu to nevyšlo. Radši se věnuj boji. Explosio,“ nevěnoval Harry moc pozornost slovům a radši znova zaútočil.
Otec našeho Draca před sebou vytvořil sytě žlutý štít a přeposlal kouzlo zpět. Harry jej ale ještě před okamžikem, kdy by ho mohlo ohrozit zničil.
„Lucie, musíš se ještě hodně učit,“ konstatoval.
„Crucio,“ vyslal Malfoy.
Chlapec, který přežil, ale vytvořil svůj oblíbený štít, který kouzlo spolehlivě pohltil.
„No... Za zkoušku to stálo, co, Lucie? Ale budeš se muset snažit víc,“ připustil ironicky Harry, „Sectumsempra.“
Ale jelikož mu vztek prostupoval celým tělem a lehce se mu třásly ruce, tak nedokázal přesně zamířit a minul.
„Myslíš, Pottere, že nám znova můžeš utéct?“
„Můžu ti slíbit, že ten, kdo tu dneska bude utíkat, nebudu já.“
„Vždy, když jsme se střetli, tak se ti nějakým zázračným způsobem podařilo utéct.“
„Pokud si dobře pamatuju, tak z našeho posledního společnýho dýchánku, si to byl ty, kdo se jenom stěží odplazil do toho vašeho hradu nebo tam, kde se Voldík schovává.“
„Jak se opovažuješ o něm takhle…“
„Jo a sem si absolutně jistej, že se vám nepochlubil s tím, jak ode mě dostal na prdel.“
„Crucio,“ křikl vytočený Malfoy, ale Harry si s kletbou znamenitě poradil.
„Sakra, proč se tu s tebou vybavuju.“
„Víš, že mě napadlo úplně to samé, Pottere. Tak se vzdej a já ušetřím tvé přátele.“
Harry jedním prstem promnul ucho a pak řekl: „Ty máš asi zvláštní smysl pro humor, co, Lucie? To samý bych mohl říct já.“
„Pottere, jestli si toho ta tvoje zabedněná hlava nevšimla, tak zatím, co jsi mě zkoušel neúspěšně porazit… Rozhlédni se kolem sebe.“
A opravdu. Mezitím, co se spolu vybavovali, Smrtijedi mohli uplatnit svou jednoznačnou výhodu. Nebyla to však výhoda počtu nebo dokonce odhodlání, protože oba tyto faktory byly na straně Řádu, ale byla to výhod magická, jelikož Řád nepoužíval černou magii ani žádné zakázané kletby. A proto jich velké množství leželo na zemi bez známek života. Někteří, ti nejlepší, například Remus Lupin, Alastor Moody a Aberforth Brumbál se srdnatě bránili někdy i trojnásobné přesile, která vznikla pouze jejich vlastní vinou. Harry se na to díval jako omámený. Nemohl tomu uvěřit. Ještě před chvílí jich tam bylo mnohonásobně více, ale teď to s nimi vypadalo velice bledě. V tento pro něj nepříznivý okamžik však Malfoy znovu zaútočil. A to neverbálním odzbrojovacím kouzlem. Harrymu hned vylétla hůlka z ruky a než mohla dopadnout na zem, našla si cestu do rozevřené útočníkovi dlaně. Během několika dalších vteřin byli všichni přeživší členové Řádu spoutáni a obstoupeni Smrtijedy.
„Tak myslím, že je na čase to skoncovat,“ začala Lestrangová a namířila na bezmocného Lupina.
„Dobře, dobře... Tak já s vámi půjdu. Stačí?“ bránil je Harry, který jako jediný zůstal tak nějak svobodný,
„Jak si přeješ, Pottere,“ konstatoval Malfoy a vyslal na něj velice nepříjemnou ledovou kletbu.
Mladý Potter se tomu ani nepokoušel nebránit, jelikož by mohl situaci udělat ještě horší, než byla. Hned po nárazu kouzla do jeho těla, jím projel až spalující chlad, který mu celé tělo zmrazil. Neztratil však vědomí. Vnímal vše, co se kolem něj dělo. Teprve teď zjistil, jak byl jeho původní odhad bláhový a pošetilý. Jestli odhadoval počet Smrtijedů na dvacet a svým kouzlem jich zabil zhruba polovinu, tak jeho původní odhad by musel být okolo třiceti. Pokusil se spočítat všechny zakuklence a došel k poměrně hrozivému číslu. Třináct. Deset „řadových“ a k tomu jako bonus Popletal, Malfoy a Lestrangová bylo rozestoupeno v přesném kruhu, kde na zemi klečelo pět posledních přeživších členů Řádu.
„A jelikož máme potížistu Pottera u ledu,“ následoval vynucený smích, „Nic nám nebrání, abychom srovnali staré účty.“
„Účty? Bello, měli bychom se co nejrychleji vráti k Temnému pánovi,“ ozval se nesměle Popletal.
„Tyhle tady mi pijou krev posledních dvacet let a to i za doby tvého stupidního ministrování, tak pokud bys byl tak laskav a nepletl se do věcí, kterým nerozumíš.“
„Takže, Reme Lupine, Aberforthe Brumbále, Alastore Moody... A kdo jste vy?“
Poslední dva klečící měli tvář zahalenou maskami, která jejich eventuelní poznání měla co možná nejvíce ztížit.
„Viděla jsem vás bojovat a váš styl je mi velice povědomí. Museli jste být v Řádu ještě z dob první války,“ zauvažovala Bela.
„Taky že byli,“ oznámila podle hlasu žena.
„Ne, prosím tě, ať to nejsou oni. Nejsou přeci tak blbí, aby sem šli. – Koho máš na mysli? – Koho? No přece Alici a Franka Longbottomovi.“
„To nemůže být…“ vyděsil se Malfoy.
„Jak vidíš, tak může,“ objasnil muž.
„Masky dolů,“ přikázala Lestrangová.
Jeden ze Smrtijedů, i když velice nedobrovolně došel k těm dvoum a sundal jim škrabošku, zakrývající jejich obličeje. Následovalo hrobové ticho, které se rozprostřelo do všech koutů okolní přírody.
„Longbottome?“ nevěřil svým očím Malfoy.
„Překvapen, Malfoy? Vypadá, jako bys viděl ducha.“
„Co tady děláte?“
„Docela tě lituju, Lestrangová. Nedokážeš nikoho ani zabít, ani zmrzačit, nedokážeš vůbec nic.“
„Franku, myslím, že tohle není vhodná doba na to, abys ji vytáčel. To si nech na dobu, až se role vymění,“ pokoušela se uklidnit manželka.
„Ta chvíle už nikdy nenastane, Longbottomová,“ křikla Bella a namířila na ni hůlkou.
„Ava…“
„Počkej, Bello,“ zastavil ji Malfoy, „Myslím, že bys mě nejdřív měla nechat tady, panu Potterovi, něco ukázat. Pak si s ní dělej, co budeš chtít.“
Poté popošel pár kroků až k našemu „kusu ledu“ a zadíval se mu do očí: „Asi bys chtěl vědět, co jsme s tvojí svatouškovskou máti u nás prováděli…“
„Ty zkurvená svině,“ zařval na něj Lupin a začal se po něm svázan sápat, ale vysloužil si za to jenom kopanec do břicha.
„Asi se jí to i líbilo, protože u toho… ale to ti rád popíšu až budeme u Pána zla, pokud tě nechá chvíli žít.“
„Jestli mu o tom něco řekneš, tak ti osobně zařídím mozkomorův polibek... S tím si buď jistej,“ soptil Remus.
„Zmlkni, Lupine. Ty už nemáš čas na to, abys dotáhl ty svoje výhružky do konce. Takže... Je to moje vlastní kletbička,“ popisoval se zalíbením, „Hlavní věc je ta, že při tom… ale asi nejlepší bude, když se na to podíváš sám.“
Jakmile to dořekl, přišel k Alici a řekl: „Crisia affigerum,“ a kouzlo provedl Harryho hůlkou.
Alice se vznesla asi tři metry do vzduchu a nějaká neznámá síla z ní doslova servala šaty. Poté se za ní objevil obrys kříže, na který byla odhozena. Poté jí cosi roztáhlo ruce a dva hřeby jí pronikly do dlaní. Následoval srdcervoucí řev, který by dokázal probudit všechny mrtvé po celé planetě. Ale Alicinimu utrpení neměl být zřejmě konec. Jelikož to, na čem držela, byly ruce probité hřeby, tak se jí síly z těla ztrácely dost rychle. Několik vteřin se tam pokoušela vzpírat a jakkoliv se udržet, ale když klesla a visela pouze na hřebících, které jí pod její vlastní vahou pomalu rozřezávaly dlaně
„Tak co, Pottere, líbí? A to je jenom začátek. Jenom taková předehra, počkej, až začne to pravý. Víš, tvoje matka byla jediná, která to kdy měla až dokonce a užila si to. Musím říct, že tomu asi pomohlo i mé osobní kouzlo…“
Jakmile to dořekl, celé „ledová kra“, ve které byl Harry uvězněn se rozlétla na tisíce malých kousíčků. Jediným rozevřením dlaně vytrhl Malfoyovi svou vlastní hůlku, čímž zrušil právě „testované“ kouzlo. Alice hned spadla na zem jako pytel brambor a chvěla se jako osika.
„Avada kedavra,“ křikl Harry, aniž by nějak přesně mířil.
Kletba zasáhla jednoho Smrtijeda a odmrštila ho na další dva, kteří se po nárazu o strom odporoučeli k zemi. Zakuklencovo mrtvé tělo oněm dvoum zabraňovalo v pohybu, tak toho mladý Potter využil.
„Explosio.“
Kouzlo strom utnulo kousek nad kořeny a ten padal na nešťastné Smrtijedy. Mezitím se však na Harryho snesla sprška kouzel. Všechna však byla pohlcena jeho štítem, který znuděně vytvořil, jen zlomek vteřiny před nárazem prvního dortíku. Jeho pohled hned sklouzl zpět na padající strom, který se hroudou, již nám nohy blíže řítil k zemi. Mohlo to vypadat, že se nad Smrtijedy slitoval, jelikož jej zastavil na poslední chvíli, ale opak byl pravdou. Pohybem ruky rozevřené dlaně jej zvedl do výše korun okolních stromů, a pak… Zavřel dlaň a tím energii vynaloženou na zdvižení stromu zrušil. Před ránou, která se nesla okolím od spadlého stromu, zaznamenaly ještě uši přítomných vyděšený křik dvou Smrtijedů, kterým hodiny života začaly odbíjet a pak už nic.
„Jak chceš, Pottere,“ konstatoval Malfoy, míříc na bezbranou Alici, „Avada kedavra.“
Než však kletba zasáhla cíl, vztyčila se kolem zajatců zeď, která ji vstřebala.
„Zřejmě ti nikdo neřekl o tom, že nemáš zabíjet bezbranné,“ oznámil Harry a následně mu kouzlem vytrhl hůlku z ruky a přivolal si ji k sobě.
„Explosio.“
Rudá koule zasáhla hůlku někde na půli cesty a Luciovo „pracovní náčiní“ se proměnilo na třísky. Následně protrhl rukou vzduch a Bella odletěla na nejbližší živý strom a po nárazu se svezla na zem v bezvědomí.
„Rumpo desmos.“
Bílé světlo se řítilo na Smrtijeda po Malfoyově levici. Těsně před ním se zformovalo do obrovské ruky, která jej popadla za hlavu a začala s ní točit. Pak se ozvalo dvojité KŘUP a Smrtijed se skácel na zem, kde se natáhl jak dlouhý, tak široký. Pak to již vzalo rychlý spád.
„Poly Redico.“
„Pottere, ty ses asi zbláznil?“ nechápal Malfoy, ukazujíc na své nohy, které byly stejně jako nohy ostatních Smrtijedů, obrostlé kořeny, „Co myslíš, že získáš tím, když nám zabráníš v pohybu?“
Hned poté se k němu od každého Smrtijeda snesla kletba Cruciatus, ale s tím si nedělal těžkou hlavu. Jednoduše si s nimi pohrál, jako s řadovým kouzlem druhého ročníku.
„Tak sleduj, Lucie,“ pronesl klidně Harry, „Agilis mortis.“
Jakmile to dořekl, vyšlehl mu z hůlky černý oblak, který se rozlétl na zakuklence. Jeho rychlost byla tak obrovská, že ho téměř nešlo vidět. Když prolétl prvním Smrtijedem, nebožák se bez nějaké reakce zhroutil k zemi bez známek života, tak dopadli i další dva, až zůstala jen Lestrangová, která ovšem byla v bezvědomí, poté Malfoy a Popletal. Onen oblak se před nimi zastavil, chvíli levitoval a následně po Harryho mávnutí hůlkou zmizel.
Popletal zareagoval okamžitě: „Avada kedavra.“
Chlapec, který přežil, kletbu však ihned přeposlal zpátky, ale bývalý Ministr kouzel se jí vyhnul. Následně si však odletěl na jeden strom a dopadl stejně jako Bella. Poté zrušil svou kouzelnou zeď, která chránila Lupina a spol a vydal se pomalým krokem k neozbrojenému Malfoyovi.
„Crucio,“ zahřměl a blonďák si dal lehkou “taneční a zpěváckou vložku“.
Kletba za chvíli pominula, ale mladý Potter nechtěl ta všechna předchozí slova, která zazněla z úst Malfoye seniora, nechat jen tak.
Zhluboka se nadechl a do následujícího slova vložil celou svou zlobu a všechny antipatie k tomuto muži: „CRUCIO.“
Tato kletba byla ta nejsilnější, kterou kdy ve svém životě použil, a proto si ji chtěl pěkně vychutnat.
„Ať tě ani ve snu nenapadne ještě někdy urážet někoho z mého rodu. Stačí dvě slova a můžu tě usmažit. Tak si toho važ.“
Pak si notnou chvíli vychutnával Malfoyovi „kulturní kreace“, ale když uznal, že by toho již moc nevydržel, udělal nutnou pauzu.
„Mám těď morální dilema, jestli tě mám zabít já nebo to nechat Voldymu za tvoje další zklamání.“
„To neuděláš. Ne… nemůžeš zabít neozbrojeného. Šel bys… šel bys za to do Azkabanu,“ vykoktal ze sebe blonďák.
„Tak se tam potkáme, Lucie. Ty už tam budeš starej známej, tak mi to tam ukážeš.“
„Ne… neopovažuj se se mnou takhle mluvit. Ty nejsi v porovnání se mnou nic.“
„Nechceš si tyhle svý kecy o čistý krvy nechat pro někoho, kdo ti to žere?“
„Seš jenom syn mudlovský děvky, která si hrála na čarodějku, a tak to taky zůstane. Nikdy nebudeš jako mi. Nikdy nebudeš mít takovou…“
„AVADA KEDAVRA,“ zahřměl Harry, kterého poslední slova vytočila doběla.
Dříve, než se stačila objevit kletba, se z ničeho nic vedle jeho boku objevil Remus Lupin a strhl mu hůlku stranou, takže ten kužel zeleného světla, který má tu moc brát život, skončil někde vedle „oběti“.
„Co tu, sakra, děláš, Reme?“ vyjel na něj hned Harry.
„Já? Co to, sakra, děláš ty?“
„Já?“
„Jo ty. Vyvraždils tu dobrých dvacet Smrtijedů a tobě se to zdá normální.“
„Kdybych s nima neudělal to, co sem udělal, tak ten, kdo by teď byl mrtvej, ste vy, tak by bodlo trochu vděku.“
„Vděku? Slyším dobře, vděku? Vděku za tenhle masakr? Víš vůbec, cos udělal?“
„Jo. Všem sem vám zachránil život.“
„Nejde o náš život, ale o to, že tě teď klidně můžou zavřít do Azkabanu a zahodit klíč, nebo při nejhorším můžeš dosta mozkomorův polibek.“
„A za co, prosim tě? Za to, že sem se bránil? Všichni ste svědky, že jak vás, tak měl chtěli zabít. Zabít. Docela rád bych poznal někoho, kdo by mě za to poslal na doživotí.“
„Jestli takhle budeš pokračovat dál, tak se od tebe Řád odtáhne. Nikdo nebude chtít mít nic společnýho s tím, kdo na potkání zabijí lidi.“
„Tohle sem už říkal Hermině. Já nezabíjím lidi. Nikdy sem žádného člověka nezabil. Já zabíjím pouze Smrtijedy a to rozhodně lidi nejsou.“
„Aha promiň.“
„Nedělej si z toho srandu, Reme. Já se tímhle heslem řídím a garantuju ti, že za chvíli už nebudu sám.“
„Jak myslíš to, že nebudeš sám?“
Mezitím, co se tito dva spolu bavili, se Popletal vzpamatoval ze svého bezvědomí, nahmatal svou hůlku a neverbálně na Lupina seslal kletbu smrti.
Harry zareagoval předpisově rychle, natáhl před Rema ruku a křikl: „Suppromius.“
Kletba se zastavila deset centimetrů před cílem. Poté Popletala probodl pohledem a švihem ruky mu ji poslal zpět. Než se bývalý ministr stačil vzpamatovat a nějak zareagovat, kolegiálně následoval ty, kteří padli před ním.
„Co to bylo?“ hlesl Remus udiveně.
„To teď neřeš. Já se musím co nejdřív dostat k Mungovi.“
„A ty si, Pottere, myslíš, že té Weasleyovic holce ještě dokážeš pomoct?“
Harry ho probodl pohledem a neodpověděl.
„Víš, proč jsme sem vzali inferni? Z jednoho prostého důvodu. Pokud bys s námi nešel dobrovolně, tak jsem ti chtěl udělat nějakou trvalejší vzpomínku. Ona totiž kletba inferni nejde vyléčit. No vlastně jde, ale ty na to nebudeš mít čas. Je to ta nejvyšší forma nákazy, která je v kouzelnickém světě známá. Reaguje velice rychle a pokud se nemýlím, tak už v tuhle dobu bude tvoje milovaná Weasleyová jedna z těch, kteří jí nakazili.“
„Cože?“
„Užij si to s ní,“ začal se na celé kolo chlámat Malfoy.
„Ava…“
Než to mohl dokončit, z jedné strany ho popadl Lupin, z druhé Longbottom a táhli ho pryč.
„Zabiju tě,“ křikl na blonďáka Harry, „Slyšíš? Zabiju. Vyvraždím celej ten tvuj zkurvenej rod, i když to bude poslední věc, kterou v životě udělám. Přísahám, že až se mi naskytne příležitost, tak vymažu celej rod Malfoyů z kouzelnický mapy světa.“
„Ovládej se, Harry,“ pokoušel se ho uklidnit Frank, ale bylo to, jako střílet vzduchovkou na rozjetý vlak.
Ten se jim rychle vysmekl a okamžitě se přemístil.
Se starou známou ránou se objevil uprostřed haly nemocnice u Svatého Munga. Jeho vstup si vysloužil pohledy několika kouzelníků, kteří jej ale za velice krátkou dobu přestali vnímat. Přišel tedy velice svižným krokem, ale ne během, k recepčnímu pultu, za kterým seděla stejná čarodějka jako při jeho minulé návštěvně.
„Dobrý den,“ oslovil ji a lehce se usmál, „Před chvíli k vám jedna dívka přivedla slečnu Weasleyovou. Mohla byste mi říci, na kterém leží pokoji.“
„A vy jste?“ řekla, aniž by na něj vzhlédla od rozečteného Denního věštce.
Harry se pokoušel z něj něco vyčíst, ale bylo mu to zamítnuto v okamžik, kdy hosteska zavřela noviny a podívala se na něj.
„Dobrý den, pane Pottere,“ oslovila jej stejně mile, jako on před chvíli ji, „Ano, opravdu sem byla přivedena, ale asi lepší by bylo říci... Přinesena. Byla ve velice špatném stavu, když ji sem přinesla… Počkejte chvíli,“ řekla a začala listovat v nějakých papírech, „Přinesla ji sem… ano... tady to je. Přinesla ji sem slečna Grangerová.“
„To vím. Na jakém ale leží pokoji? Nebo aspoň na jakém oddělení?“
„Je to oddělení pro úrazy způsobené kouzelnými zvířaty.“
„Děkuji,“ zakončil a aniž by čekal na číslo pokoje, vydal se ke schodišti a po něm do příslušného patra.
Číslo patra si pamatoval dobře ještě z doby, kdy tam byl léčen pan Weasley po tom incidentu s Nagini. Když se objevil na odpočívadle, dozněl k jeho uším jasně zřetelný vzlykot, který mu jasně ukazoval cestu k příslušnému pokoji. Jak střelený vyběhl do patra a začal se rozhlížet, odkud ten pláč vychází. Nevěděl, jestli je pozdě nebo ne, ale nechtěl nic nechat náhodě. Hlavní chodba se táhla z leva do prava a připojovaly se na ní další a další chodby, takže najít ten správný pokoj bez jeho čísla, bylo pro ty, kteří mají dost času... A toho se mu zoufale nedostávalo.
„Cellaritas,“ šeptl tak nejtišeji, jak to jenom šlo.
Všechny smysly se mu náhle zlepšily, takže mohl jasně následovat ten vzlykot, který se teď rozléhal celou jeho hlavou. Rozběhl se za ním a protože byl daleko rychlejší, než by mohl kdy normálně být, byl za pár vteřin na místě.
Hned jakmile se objevil v místnosti, která by se dala nazvat čekárnou, podívali se na něj všichni s velikým smutkem v očích, jelikož se již evidentně roznesla zpráva o tom, co se před Doupětem stalo. Byla zde celá Weasleyovic rodina, krom Percyho, který měl zřejmě jiné věci na starosti, než se zajímat o život své sestry. Pak zde byly také Fleur, která by se ale dala také počítat do rodiny, a Hermiona, která měla hlavu opřenou o Ronovo rameno a dívala se na neurčitý bod na protější zdi.
„Jak je na tom?“ odvážil se Harry roztrhnout napnutou atmosféru ticha.
„Léčitelé ještě nevyšli,“ konstatoval pan Weasley, který byl jednoznačnou oporou své manželce, „Zatím nevíme nic.“
„Ginny se z toho dostane,“ pokoušel se je utěšit Harry, „Ta se jen tak lehce nedá, to mi věřte.“
Ale jeho slova, jako by se minula účinkem, i když jim ani sám autor nevěřil.
„Ani nevíš, jak rád bych sdílel tvůj optimismus, Harry.“
A tak si mladý Potter sedl na volé místo, čirou náhodou hned vedle Fleur a čekal. Všichni čekali. Čekali na jakoukoliv zprávu o Ginniným stavu. I kdyby byl sebehorší. Každý chtěl vědět, jak na tom je. Asi po půl hodině se otevřely dveře a z nich vyšel léčitel vyšší, hubené postavy, odhadem kolem čtyřiceti let.
„Tak jak je jí?“ sesypala se na něj hned pan Weasleyová.
Léčitel chvíli mlčel, jako by ho tížila chvíle okamžiku, ale pak se odhodlal k jednoduchému sdělení: „Je na tom velice špatně. Nedáváme jí moc šancí.“
S tímto zjištěním se paní Weasleyová skácela k zemi a kdyby jí mažel nepodržel, dopadla by na tvrdou a studenou podlahu.
„Jak to myslíte?“ vyjela na něj Hermiona.
„Slečno,“ začal léčitel tónem, jako by se ho to velice dotklo: „Kletbu inferni takového rozsahu jsem ještě nikdy neviděl. Je vůbec zázrak, že přežila to, jak jste ji sem neopatrně přemístila.“
„A nešlo by s tím něco udělat?“ zapojil se pan Weasley.
„Pane, já jsem léčitel. Nejsem bůh. Myslíte, že kdybych s tím mohl ještě něco udělat, tak bych tu stál a oznamoval vám tuhle zprávu?“
Žádná odpověď.
„Tak vidíte. Teď už musíte jenom doufat.“
„Vždyť tohle je vlastně moje chyba, co? – Co to zase meleš? Jaká tvoje chyba? Poslal si inferni na ní, ty? Neposlal. Tak jak to může bejt tvoje chyba? – Měl sem jí chránit. Měl sem se o ní starat. – Ježiš, tak si di. Pokus se jí zachránit, pokud budeš vědět jak. Nastavuj kvůli ní zase krk. – To tak du udělat.“
„Impedimenta,“ křil Harry a dveře se rozlétly na miliony kousků.
„Co to, sakra, děláte?“ vyjel na něj lékouzelník.
„Do toho vám nic není,“ sykl k němu a štrádoval si to kolem ochromených přátel dovnitř.
Pokoj byl zařízen velice prostince. Krom jedné postele, jedné skříně, černých závěsů, které zabraňovaly přísunu světla, a čtyřramenného svícnu se zapálenými svíčkami, zde nebylo vůbec nic. Stěny natřeny bíle, jako všechno, co se zde nacházelo,. Před postelí stáli tři lékouzelníci.
„Vypadněte.“
„Co si to…“
„Nebudu vám to říkat třikrát. Vypadněte,“ konstatoval a namířil na ně hůlkou.
Než bys stačil říct švec, tak byl pokoj prázdný. Harry tedy zastrčil hůlku do kapsy a vydal se k posteli.
„Cos mi to udělala, Gin,“ spustil a sedl si na pelest, „Tos nemohla udělat něco jinýho než tohle. Třeba kdyby ses nechala chytit, tak bych ti mohl slíbit na hrob svejch rodičů, že bych tě odsud dostal, ale takhle.“
„Co to tady děláte?“ přerušil ho léčitel, který ještě do předchvíle stál před dveřmi.
„Dělám to, kde ste vy zklamali.“
„Vy si děláte legraci. Jak chcete vyléčit kletbu inferni, bez toho nejlepšího léčitelského…“
„Nechcete těch keců nechat? Já se tady o něco pokouším a vy mi do toho musíte kecat,“ ukončil nesmyslnou debatu Harry.
Vztal z postele a rezolutně stáhl z Ginny peřinu. Naskytl se mu poměrně děsivý pohled. Ginny v bílé nemocniční noční košili, její kdysi rudé a zářivé vlasy byly bílé místy protkané šedými nitkami, rysy v obličeji propadlé a nevýrazné. Celkově vzato, vypadala jako by jí místo krásných šestnácti bylo osmdesát.
„Harry?“ křikla na něj Hermiona, která se jako ostatní vzpamatovala z toho šoku, takže pokoj byl dosti naplněn.
„No?“
„Co chceš udělat?“
„Radši budu litovat toho, co sem udělal, než toho, co sem neudělal.“
„A to je?“
Otázka však zůstala nezodpovězena, protože se jí Harry přestal věnovat. Místo toho nějakým záhadným způsobem roztrhl Ginny noční košili, takže jediné, co jí zakrývalo, bylo červené spodní prádlo, která v kontrastu s její mrtvolně bílou pokožkou vypadalo velice komicky.
Levou ruku jí chytil kolem boku, pravou jí položil na srdce. Pak se k ní začal přibližovat, až se jejich rty skoro dotýkaly. Pak ji políbil. Připadal si divně, líbat dívku v bezvědomí, ale jinak to nešlo, musel ten risk podstoupit. V okamžik, kdy na něj zničeho nic začala dopadat zvláštní únava, osvítilo místnost zlaté světlo, které pulzovala a vytvářelo okolo Harryho a Ginny jejich světelné kopie. Zrzce se začala vracet přirozená barva jak kůže, tak vlasů. Vystouplé rysy a kosti začínaly zanikat a tělo jakoby nabíralo své původní tvary. Za to Harry vypadal, jako by se narodil v minulém století. Ještě před chvílí, jako uhel černé vlasy měly sytě bílou barvu, zář v jeho zelených očích potemněla a tělo s vypracovanými svaly zchřadlo. Světlo se pomalu ztrácelo, až najednou zaniklo. Když Harry s úsměvem opouštěl Ginny, musel se přidržovat všeho, co bylo kolem, aby se mu nepodlomila kolena a neodporoučel se k zemi. Odšoural se ke skupince stojících, kterým z „předvedeného čísla“ šla hlava kolem. Jakmile k nim dorazil, všiml si, že již mezi nimi stojí i Remus Lupin, manželé Longbottomovi i Aberforth Brumbál, jen Moody chyběl. Ihned se ho Frank s Remem chopili a pomáhali mu tak vyrovnána tíhu na slabé, zestárlé nohy. Ovšem jen na krátkou dobu, jelikož mu co nejdříve vykouzlili pohodlné křeslo, nutné pro muže jeho věku.



„Teď by to mělo bejt v pohodě,“ oznámil stařec a pokusil se vykouzlit na své vrásčité tváři úsměv, ale nějak mu to nešlo.
„Takhle se léčí, víte?“ pokračoval ztěžka, i když s jasnou ironií k léčitelům.
Ti stáli mezi dveřmi s otevřenými ústy a zírali na něj jako na svatý obrázek.
„Jak jste to jenom udělal?“
„Tak to vám opravdu říkat nebudu,“ zamítl rezolutně Harry a pokynul jim směrem ke dveřím.
„Proč jsi to ale udělal?“ zajímala se Hermiona, která si k němu klekla a chytila ho za ruku.
„Říkal sem ti, že radši budu litovat toho, co sem udělal, než toho, co sem neudělal. A když sem slyšel to, co říkali léčitelé, nebylo nad čím uvažovat.“
„Jak se chceš ale takhle postavit Smrtijedům a Voldemortovi?“ ptal se Remus, „Vždyť se ani sám neudržíš na nohou.“
„Uvidíme. Ale myslím, že to nějak půjde, jelikož pořád mám svoje schopnosti. Vždycky se najde nějakej způsob.“
„Tak to bych ten způsob chtěl vidět. Vždyť by tě teď porazilo i malý dítě,“ konstatoval Lupin.
Harry mu to nechtěl vyvracet. Byl stále ještě dost unaven na to, aby se tu s ním hádal, tak nijak nereagoval.
„Spíš bys mu měl blahopřát, nebo udělat něco, co by mu pomohlo se dostat na nohy,“ rýpl si Frank, „Nemyslím si, že je ve stavu, aby snášel tvoje výčitky.“
„Ale já mu nic nevyčítám,“ oponoval Remus, „Jenom mi připadá zbytečný, aby pro někoho takhle nasazoval krk. I když je to třeba Ginny… Promiň Arture, že to tak řeknu… ale její život je v porovnání s Harryho bezvýznamný. Nemůžeme si dovolit ho ztratit jenom kvůli tomu, že se ji rozhodl zachránit.“
„Reme, já bych se ji pokusil zachránit, i kdyby to měla bejt moje smrt,“ konstatoval Harry, „Ale teď bychom toho měli už nechat. Nebylo by asi dobře, aby se nám Ginny probudila do nějaký hádky.“
A jak řekl, tak také udělal. Nebyl ale sám. Naráz zmlkli všichni ostatní a pozorovali střídavě zrzku na posteli a starce ve vyčarovaném křesle. Netrvalo to však dlouho, jelikož se za pár minut začala Ginny na posteli vrtět, až doslova vystřelila do sedu. Celé Weasleyovic rodinka byla hned u ní a začalo to staré známé objímání. Ginny jim musela vypovědět všechno, co se dělo, a Harry jako by upadl v zapomnění. Jemu samotnému tu vůbec nevadilo. Nechtěl, aby ho jeho dívka viděla v tomto stavu, a tak se sebral a s vypětím všech sil se snažil dostat z pokoje.
„Co si myslíš, že děláš?“ zastavil ho Remus.
„Já… nechci, aby mě viděla v tomhle stavu. Vždyť já bych mohl bejt klidně její praděda a to sem s ní ještě před celým tím incidentem chodil.“
„A to se s ní jako nechceš setkat vůbec?“
„Někdy určitě. Teď ale rozhodně ne. Nebylo by to dobrý, jak pro ní, tak pro mě. Jak myslíš, že by reagovala? Teď se probrala a hned bych se před ní dostal v tomhle stavu.“
„A ty víš, jak se z toho dostat?“
„Tuším, ale je to dost nebezpečný. Nevím, jestli bych to mohl přežít. Proto k ní radši nebudu chodit. Může si myslet, že sem mrtvej, nebo něco podobnýho. Nebylo by dobrý, kdyby mě teď viděla a v zápětí byste jí řekli, že sem umřel. Nemusela by to unést. Je to sice silná holka, ale tohle by na ni mohlo bejt moc. Jenom si to vem. Unesla náš rozchod, unesla to, jak sem málem umřel při tý mojí povedený hodině. Přežila by to, kdyby mě takhle viděla, ale kdybyste za ní zašli a řekli, že už mě nikdy neuvidí…“ na zbytkem jen máchl rukou.
„Chápu tě,“ kývl Remus.
Na znamení toho, že „je s ním“ mu položil jednu svou ruku kolem ramen a pomohl mu dostat se ven. Štěstí ale k nim nebylo nakloněno svou příznivou stranou.
Když byli jen pár kroků od dveří, protrhla vzduch věta, která je přilepila na místo: „A kde je Harry?“
Mladému Potterovi se v tu chvíli do očí vehnaly slzy smutku. Nedokázal svou dívku klamat takovým způsobem. Nechtělo se mu, ale musel jít dál.
„Pojď dál, prosím tě,“ řekl roztřeseným hlasem a sám se dal do pohybu.
Lupin taktně přikývl a pokračovali v cestě.
Jako by jim snad Štěstěna chtěla opravdu ukázat, že dnes nestojí na jejich straně, spustila zase Ginny: „Tak kde je? Nechce mi to už konečně někdo říct?!“
„Opravdu to chceš udělat?“ ujišťoval se Remus.
„Jo. Bude to tak lepší.“
„Koho to odvádíš, Reme?“ otázala se zrzka.
„A co teď?“
„Kdybych se přemístil, tak bych to taky nemusel přežít. A sám se odsud těžko dostanu.“
„Harry? Jsi to ty?“ vyzvídala Ginny.
Žádná odpověď.
„Harry, vylez. Tohle opravdu není hra.“
„Víš, možná bys měla vědět, že Harry zrovna není ve svý kůži,“ pokusila se stočit jiným směrem Hermiona..
„Není ve svý kůži? Ale vždyť já ho přeci neukousnu.“
„Sice mi to rve srdce, ale evidentně to musí bejt,“ zakončil Harry.
Otočil se a s Removou vydatnou pomocí se vydal ke svému vyčarovanému křeslu. Když ho Ginny uviděla, nejprve se vyděšeně dívala na ostatní, ale poté se stáhla do toho nejvzdálenějšího rohu postele, přitáhla si nohy k sobě a rozklepala se po celém těle.
„Ale Ginny, tady se nemusíš bát,“ začal ji konejšit bratr a sedl si k ní na pelest, „Nikdy bychom sem nevzali nic, co by ti mohlo ublížit. Nemusíš mít strach.“
„Říkal sem ti, že to nemám dělat,“ konstatoval Harry k Lupinovi, „Měl sem odsud co nejdřív vypadnout.“
Jakmile se ale jeho hlas rozezněl pokojem, rozšířily se Ginny zorničky hrůzou a ještě víc se přitiskla k bratrovi. Nikdo radši Harryho „záhrobní“ vzhled nijak nekomentoval, jelikož by to nemuselo pomoct váze situace.
„Co se… co se ti to stalo, Ha… Harry?“ rozvzlykala se zrzka.
„Ale to nestojí za řeč, jenom sem trochu zestárl, to je všechno.“
„J… j… ja… jak? Vždyť jsi před naším domem vypadal normálně?“
„Ano, to vypadal. Podívej se ale na sebe,“ vyzval ji mladík, „Kletba inferni není zrovna moc dvakrát hezká záležitost.“
„Ale vždyť tys…“
„Léčitelé říkali, žes neměla šanci se z toho dostat, tak sem se pokusil ti nějak pomoct. A jak se koukám, tak to vyšlo.“
„Proč? Nemusel…“
„Sakra, protože tě miluju. Je to tak těžký pochopit?“ vybuchl Harry po sérii poměrně nesmyslených otázek.
„Já si myslím, že bychom měli jít na chvíli ven, aby si to tady mohli vyříkat,“ zasáhl Frank, který se až do této chvíle držel zpátky.
„Taky si myslím,“ přitakal po krátkém tichu pan Weasley, políbil svou dceru na čelo a následoval Frankova příkladu.
Po těchto dvou následovalo opravdu i zbylé „obecenstvo“, takže zůstal jenom Harry s Ginny.

Po odchodu ostatních, jako by se těm dvou zavázal jazyk. Oba seděli několik metrů od sebe a bedlivě se pozorovali. Nemluvili. Ne že by neměli o čem, ale jednoduše ani jeden nechtěl začít.
„Promiň mi to. Nechtěl sem na tebe křičet,“ začal Harry.
„Neomlouvej se. Já sama nevím, jak bych se na tvém místě zachovala.“
„Nechci, aby sis myslela, že toho lituju… To ani omylem. Udělal bych to znova.“
To už ale byla Ginny zázračně rychle z postela a klečela před ním.
„Já bych udělala to samý. Vždyť taky víš, jak tě miluju.“
A i přes lehký počáteční odpor z jeho podoby jej políbila. Však pouze lehce a jemně, jako by se snad bála, že pokud se do toho víc „položí“ rozsype se jí na kousíčky.
To ji ale Harry měl přesně tam, kde jí chtěl mít. Potřeboval jí dosta z postele a tohle mu vyšlo.
„Asi bych ti měla poděkovat,“ oznámila odtrhnuvší Ginny, „Nevím, čím bych ti mohla vynahradit to, cos pro mě udělal… Tohle ti nikdy nezapomenu.“
„Neděkuj mi. Udělal sem to proto, že tě miluju a ne proto, abych od tebe něco chtěl. Nech to plavat.“
„Jenom doufám, že takhle nebudeš vypadat věčně.“
„Já taky, ale už se na tom pracuje.“
„Ty… ty snad víš, jak?“
„Asi jo, ale potřebuju k tomu ještě někoho dalšího.“
„Já bych klidně ráda…“
„To nepřichází v úvahu, Gin. Bude to nebezpečný a já tě nechci dál vystavovat ničemu, co by ti mohlo jakýmkoliv způsobem ublížit.“
„Ale, Harry, já to udělám ráda.“
„Já ti věřím a těší mě to. Na tohle ale budu potřebovat někoho… to by bylo na dlouho. S tímhle mi bude muset pomoct Remus.“
„Harry…“
„Kdyby se ti něco stalo, tak bych si to moc vyčítal. Nehledě na to, že ty máš celej život před sebou.“
„Jak myslíš, Harry.“
„Mohla bys pro něj dojít. Musí pro mě ještě něco zařídit.“
„Dobře,“ zakončila dívka.
Zvedla se ze země a odcupitala z pokoje. Na tohle Harry čekal. Věděl, že kdyby tu nezůstal sám, tak by mu jistě někdo v tom chtěl zabránit a to by bylo pro něj ještě horší.
Proto, aby tomuto zabránil, vytáhl hůlku a křikl. „Maceria.“
Zeď se vztyčila jako náhražka dveří, takže se těžko mohl někdo dostat dovnitř.
„Co to, sakra, děláš?“ utrhl se na něj Remus, kterému to docvaklo téměř hned.
„Myslím, že byste Gin s Hermi asi těžko dokázali nějak uhlídat, proto tohle.“
„Uhlídat před čím?“ vykřikly dívky současně.
„Před váma. Nevím, jak budete reagovat na to, co uvidíte.“
„A co bychom měly vidět?“ zeptala se Ginny zoufale.
Harry se zvedl z křesla a pomalým krokem přišel ke stěně, která jej oddělovala od těch, kteří ho milovali: „Reme, mohl bych tě o něco požádat?“
„Cokoliv.“
„Pokud se mi něco stane. Mohl bys zařídit, aby můj trezor dostala Gin?“
„Nevím, co by se ti teda mělo stát…“
„Mě jenom zajímá, jestli bys to mohl nějak zařídit?“
„Sám ne. To jedině ty. Já v tomhle nemůžu udělat vůbec nic.“
V tu chvíl se vedle Harryho zjevil Fawkes.
„Kamaráde, myslím, že ty tady asi nebudeš moc platnej,“ řekl smutně Harry.
Fénix si mu sedl na rameno a z očí mu začaly padat slzy. Jakmile se první dotkla jeho pokožky, začala se hned vracet do normální podoby. Než však dopadla další, reakce byla daleko horší. Vypadalo to, že ony léčivé slzy nemají vůbec žádnou moc. Spíš dokonce jeho stav ještě zhoršovaly. Kůže se změnila zpět a navíc se na několika místech začaly objevovat poměrně veliké vředy, které mu na kráse napřidaly. Fawkes proto hned vzlétl do vzduchu a smutně jej pozoroval.
„Za pokus to stálo.“
Poté si vykouzlil pergamen a brk, na který načmáral pár slov, stočil jej do ruličky a hodil k patě zdi.
„Hold Giny bude velice bohatá dívka.“
„Ale já nechci tvoje peníze,“ zamítla hned zrzka, „Já chci tebe a je mi jedno, jestli budeš vypadat jako dřív, nebo jestli zůstaneš takhle.“
„Už je napsáno. Postarej se o ní, Reme.“
Lupin bezmyšlenkovitě přikývl.
„TY se o mě postaráš,“ prosazovala si svou Ginny, „Nedokázala bych si představit život bez tebe.“
„Ale opravdu zvaž to, Harry,“ řekl Ron, kterému osud spolužáka taky nebyl lhostejný.
„Harry, pokud se ti něco stane, tak to jenom ulehčíš Voldemortovi a to bys přeci nechtěl,“ zkoušela Hermiona zabrnkat na struny jeho svědomí.
„Ale takhle proti němu stejně moc nezmůžu, takže je to jedno.“
Na to se otočil o 180° a odkráčel do středu místnosti. Pak provedl několik krouživých pohybů hůlkou a veškeré vybavení zmizelo neznámo kam a stěny i strop vypadaly jako zrcadla. Poté klesl na kolena a kolem rukou a nohou si vyčaroval silné řetězy a následně zahodil hůlku co nejdál od sebe, aby se mu snad nechtělo vše přerušit v půlce
Naposledy se podíval ke dveřím, kde byla uslzená Ginnina tvář: „Miluju tě.“
Aniž by čekal na nějakou odpověď, protrhl rukou vzduch, čímž roztáhl těžké závěsy. Ihned jeho tělo ozářily sluneční paprsky. Věděl moc dobře, co dělá, ale nevěděl, jaké to bude mít důsledky. Zaslechl formule všemožných kouzel, které se v zápětí tříštila o jeho „obranu“. Slyšel i Ginnin a Hermmionin hlas, ale nevěděl, co přesně na něj volají. Za pár okamžiků se z jeho těla začalo kouřit, což byl neblahý ukazatel toho, co přijde za chvíli. Harry na to soustředil všechny síly, které mu zbyly. Chtěl si vsugerovat slova bývalého bradavického ředitele o bolesti, ale hluk, kterým byl celý pokoj nasycen to moc neumožňoval. Takže ani nebyl připraven na náhlé zvýšení teploty, po kterém následovaly první plameny, které mu začaly olizovat tělo. Tento obraz byl následován neskutečným dívčím křikem a také pachem spáleného masa, který začal pomalu plnit místnost. Snažil se opakovat si v hlavě, že bolest je pouze psychycká, ale nebylo mu to nic platné. Ta bolest se nadala srovnat s ničím, co dříve zažil. Ani Cruciatus od Voldemorta nebyl tak strašný, jako toto. Jasně cítil, jak mu plameny doslova seškvařují kůži po celém těla. I když se pokoušel zadržovat své výkřiky, pomalu mu ubývaly síly a tím také schopnost sebeovládání. Ve chvíli, kdy se mu síly vypařily z těla, se rozezněl celým pokojem jeho mučivý výkřik, který jako by snad neměl konce. Trochu tím snížil bolest prostupující mu tělem, ale v porovnání s tím, co mělo přijít, to bylo jako lehtání peříčkem. V okamžiku, kdy se plameny dotkly jeho očí, pocítil bolest, která jej málem poslala střemhlav do vytouženého bezvědomí. Začal pomalu ztrácet zrak, až se mu náhle před očima zčernalo a neviděl již nic. Teď už litoval toho, že nemá hůlku při sobě. Pokoušel se ji přivolat, ale nebylo mu to nic platné, jelikož všechny jeho pokusy skončily jednoznačným neúspěchem. Poté celou místnost ozářilo černé světlo, teplota ohně se ještě zvětšila a barva plamenů se změnila na světle modrou.
„Vydrž. Stačí vydržet. Musíš zustat při vědomí,“ zaslechl ze své hlavy hlas, který nikdy předtím neslyšel.
Nicméně mu připadal velice přátelský, tak se držel jeho rad. Pokoušel se neupadnout do bezvědomí, které ho tolik lákalo. Stejným způsobem to pokračovalo ještě několik okamžiků, které se vlekly jako hodiny, takže se mohla v plné síle projevit relativnost času. Náhle jej přepadl velice zvláštní pocit. Dostavily se mu do těla takové křeče, že měl pocit, ža si buď zlomí páteř, nebo vyzvrací všechny vnitřnosti. Naštěstí nenastal ani jeden případ. V momentě, kdy otevřel ústa, mu z nich vylétla sytě černá malá kulička. Plameny se hned zbarvily její barvou a ve zlomku vteřiny explodovala. Vlna, která doprovázela explozi, Harryho poslala šupito presto do vytouženého bezvědomí.

Padal. Padal do neznáma. Do takového, ve kterém na vás může čekat úplně všechno, a tudíž musíte vše od něj očekávat. Tma se kolem něj rozprostírala, jako ten nejtemnější závoj a on padal do jejích spárů. Když se snad po celé věčnosti začala objevovat hluboko pod ním kamenná podlaha, pokoušel se svůj pád nějak zpomalit, ale na nic nepřišel, tudíž se rozplácl jak dlouhý, tak široký. Sám sobě se divil, že vůbec dokázal vyskočit na nohy, jelikož jeho pád byl opravdu z obrovské výšky. Normálně by byl ihned poslán na „druhou stranu“, ale zde se jen oklepal a už stál ve střehu, připraven snad na cokoli. Když se ale nic nedělo a on udělal první krok, ozářily celý prostor pochodně, které byly rozvěšené po stěnách, a jako střelka kompasu mu podvědomě určovaly cestu uličkou, kterou ohraničovaly. Následoval tyto ukazatele a ani nad tím nepřemýšlel. Vedla jej čirá zvědavost. A ta ho také dovedla k obrovskému mahagonovému stolu. Z jeho druhé strany na něj hleděla postava, ale jelikož byla z velké části schována ve stínu, bylo prakticky nemožné rozpoznat její tvář.
„Kdo jsi?“ odhodlal se Harry po notné chvíli zkoumání postavy naproti sobě.
„Není důležité, kdo jsem, ale spíš, proč jsi tu a co je tohle za místo.“
„Dobře. Proč tu jsem a co je tohle za místo?“
„Jsi tu, protože jsi se obětoval za toho, koho miluješ.“
Harry na to chtěl něco poznamenat, ale bylo mu naznačeno, aby to radši nedělal.
„A buď si jistý, že pokud by tě Ginny nemilovala stejně jako ty jí, tak bys tu teď přede mnou nestál. Tohle všechno je místo, kam se nedostane jen tak někdo. Ty seš tu, protože tě od smrti drží pouze láska. Jak jsem už řekl. Pokud by tě tolik nemilovala, nedostal by ses sem, ale rovnou bys zemřel.“
„Takže to, že mě Ginny miluje, mi vlastně zachránilo život.“
„Přesně. Jediná věc je silnější než všechna kouzla a i dokonce než smrt. A to je láska.“
„Takže, dokud mezi námi existuje tohle pouto, tak ani jeden z nás nemůže zemřít?“
„Ne. Ty jsi tu, protože ses obětoval, aby ona mohla žít. V tom je rozdíl.“
„V tom případě, zde musela být i má matka.“
„Taky že byla.“
„COŽE?!“
„Ano. Stála přesně na tom samém místě jako ty. Ona si ale vybrala radši smrt, než cestu zpět mezi živé.“
„To si děláš srandu? Takže ona mě radši opustila, než aby se ke mně vrátila a dala mi aspoň trochu normální dětství?“
„To si nemyslím. Ona se mohla vrátit. Nabízel sem jí to, ale nechtěla. Říkala, že radši půjde za svým manželem a pokusí se ti pomoct od nich.“
„Ne, ne, ne, ne, ne. To je nějaká blbost. Jak by mi mohla pomoct z druhý strany?“
„Vzpomeň si, kvůli komu dokážeš to, co děláš? To není jenom kvůli tomu, že jsi z Nebelvírova rodu. Ona radši obětovala celý svůj život, který mohla klidně žít dál a vychovávat tě za to, aby ti mohla předat všechny svoje schopnosti. Obětovala se za tebe ještě jednou a ty si o tom ani netušil.“
„Myslel sem, že to bylo jenom kvůli…“
„Pokud bys viděl její obličej v moment, kdy mi říkala své rozhodnutí, nikdy bys nemohl říct to, co před chvílí. Nechtěla to udělat, ale věděla, že s její mocí bys měl další výhodu proti Voldemortovi. Proto tak zvolila.“
„To sem nevěděl.“
„Teď se ale dostáváme k tomu, proč jsi tady ty. Je na čase, aby sis vybral, jestli půjdeš za svými rodiči, kteří tě jistě rádi uvidí, a nebo jestli se vrátíš mezi živé a budeš dále čelit nástrahám života. Je mojí povinností ti ale ukázat, jak bude tvůj svět vypadat ať si zvolíš jedno či druhé.“
„Není co bys mi mohl ukazovat. Už jenom k úctě své matce se musím vrátit. Bylo by to ode mě vůči ní nefér. A navíc... Nemůžu tam nechat ty, kteří na mě spoléhají. Ginny, Hermionu, Rona, Rema… prostě všechny.“
„Musím ti ale…“
„Nic mi neukazujte. Čím dýl sem tady, tím dýl se oni kvůli mně trápí. Proto si volím ŽIVOT.“
„Opravdu si to nechceš rozmyslet? Zvol moudře. Tato šance se nemusí opakovat.“
„Šance zemřít? To můžu prakticky vždycky. Takže není z čeho volit. Život nebo smrt. Mojí volbu si už slyšel.“
„Jak si přeješ,“ zakončila postava.
Harryho náhle olízly plameny a on se za velikého křiku skácel k zemi.